Jazyk, kterým mluvíme, závisí na našem původu.
Velký vliv na něj ale mají i naše geny.
K tomuto závěru došli skotští badatelé.
Zkoumali, jak se angličtina liší od čínštiny.
Přitom zjistili, že také geny hrají svou roli.
Protože geny ovlivňují vývoj našeho mozku.
Jinými slovy, formují naše mozkové struktury.
Tím je dána naše schopnost učit se jazyky.
Klíčové jsou přitom varianty dvou genů.
Pokud je určitá varianta recesivní, vyvine se tónový jazyk.
Tónovými jazyky tedy mluví národy bez těchto genových variant.
U tónových jazyků se význam slova rozlišuje podle výšky tónu.
K tónovým jazykům patří například čínština.
Pokud je však tato varianta dominantní, vyvíjí se jiné jazyky.
Angličtina není tónovým jazykem.
Varianty těchto genů nejsou rovnoměrně rozloženy.
To znamená, že se ve světě vyskytují s různou četností.
Jazyky však přežívají pouze tehdy, jsou-li nadále předávány.
K tomu je zapotřebí, aby děti napodobovaly jazyk svých rodičů.
Musejí se ho tedy dobře naučit.
Teprve potom bude předán z generace na generaci.
Genová varianta, která podněcuje tónové jazyky, je starší.
Dříve bylo tedy pravděpodobně více tónových jazyků, než máme dnes.
Genetické složky však nesmíme přeceňovat.
Mohou pouze pomoci vysvětlit vývoj jazyků.
Neexistuje ale gen pro angličtinu nebo gen pro čínštinu.
Každý se může naučit jakoukoli řeč.
Nepotřebujete k tomu geny, ale jen zvědavost a píli!